Budouci mise

Primary tabs

Tuhle me napadlo, ze:
-Merkur bude mit brzo vlastni sondu
-Venuse ma vlastni sondu
-Zeme je pozorovana velice dukladne
-Mesic nema zatim nic, ale uz se neco planuje
-Mars ma minimalne tri umele druzice a dve vozitka na povrchu a planuje se jeste nekolik dalsich.
-Pas ateroidu ma Hyabusu a pripravuje se Dawn
-Jupiter nema nic
-Saturn ma sondu Cassini
-Uran a Neptun nema nic a asi ani dlouho nic, ale nejakou flyby misi nelze v pristich deseti az dvaceti letech vyloucit
-Pluto ma vlastni flyby misi
-Komety uz zazili nekolik navstev.

Tento vycet je jen velice hruby, ale zda se mi, ze Mesic je ponekud opomijen, coz se ovsem brzo zmeni.
Take Jupiter je v soucasne dobe opomijen, coz je myslim obrovska chyba, vzhledem k neuveritelne dynamice tohoto systemu. Jupiter sice dostane sem tam nejakou flyby navstevu, ale zaslouzil by si vlastni orbiter.
Taky se mi zda, ze pas asteroidu je nehorazne opomijen, vzhledem k obrovske diverzite teles. Take vhledem k tomu, ze mise s navratem vzorku je zrejme nejednodussi prave z nejakeho asteroidu, chtelo by to vice misi. Zejmena na zpusob sondy Hyabusa.
Naopak se mi zda ponekud premarsovano. Doufam ze jsem neurazil geology a vesmirne biology. Ale z pohledu prakticke vyuzitelnosti pro pristi desetileti vede Mesic a asteroidy.

A Galileo je vosk??? Vim, uz je to nejaky patek, co ho navedli do Jupitera, ale zatim tezko muzeme chtit \"nepretrzite\" pokryti u vnejsich planet, tam ty sondy jsou prece jen narocnejsi.

S temi asteroidy (a kometami) souhlasim, zatim snad prakticky kazda mise ktera mela aspon trochu co do cineni s temito telesy, prinesla nejake necekane vysledky. (namatkou: Giotto - male albedo komety, Galileo - asteroid s vlastnim mesickem, Near - bez komentare ;), Deep Impact - necekany pomer ledu a \"spiny\", Hayabusa - podivne \"slepeny\" asteroid...)

Na ten Mesic jsem taky zvedav - hlavne jestli tam teda kruci nejaka ta dostupna polarni voda opravdu je nebo neni :)

Galilea jsem vynechal, protoze to je minula mise a o zadne dalsi misi (orbiteru) k Jupiteru se v blizke budoucnosti neuvazuje. Galileo byl taky bohuzel takovy statecny mrzacek. Myslim ze nejvetsi planeta by si zaslouzila vice pozornosti. Je to proste ponekud nevyvazeny stav. Mars ma 3 orbitery, Venuse, Saturn a Merkur po jednom a Jupiter ani jeden.
Ja osobne bych tedy uprednostnoval orbiter kolem Jupiteru na urovni MRO nebo LRO pred dalsimi sondami na Mars.

[quote]Galilea jsem vynechal, protoze to je minula mise a o zadne dalsi misi (orbiteru) k Jupiteru se v blizke budoucnosti neuvazuje. [/quote]

A lunarni SMART-1 jste vynechal proc?

[quote]Mars ma 3 orbitery[/quote]

Ctyri (MGS, Mars Odyssey, MRO, Mars Express).

[quote]Venuse, Saturn a Merkur po jednom a Jupiter ani jeden.[/quote]

Merkur ma nula nyni nebo dva pokud pocitate i budouci (MESSENGER, Bepi Colombo).

[quote]Ja osobne bych tedy uprednostnoval orbiter kolem Jupiteru na urovni MRO nebo LRO pred dalsimi sondami na Mars.[/quote]

ESA uvazuje o misi k Jupiteru, ktera by mela startovat po roce 2016.

Bylo by hezke pro priznivce encyklopedii pekne zaradit sondy co kdy obihaly vesmirna telesa. Taky by bylo hezke je pekne roztridit podle schopnosti a kvality zkoumani daneho objektu. Pak by snad nemohlo dojit k trapnemu omylu, ze nekdo zapomene na Smart-1.
Taky by bylo jasne ktera telesa jsou opomijena.
Kazdopadne zaver je jasny. Jupiter je podhodnoceny a u Marsu je plno.
Orbiter kolem Jupiteru ne driv nez za deset let je opravdu hruza. Encyklopedista by nam sice sdelil, ze flyby mise tam jsou pomerne caste, ale to je jen slaba naplast.

Nicemene podmisovanost Jupiteru a nadmisovanost Marsu je zcela pochopitelna a zase jako takovy zavazny problem bych to nevidel. Mars je proste pro lidi az moc zajimavy na to, aby se k nemu litalo stejne \"malo\" jako jinym telesum, navic Jupiter je celkem z ruky, prece jenom naklady na misi k Marsu jsou prece jenom o neco nizsi, stejne jako narocnost dane mise. Navic Mars je potencionalni dalsi cil lidske slapoty, tudiz ho potrebujeme znat lepe nez jine kousky okolniho vesmiru. A je potencionalni nositel zivota.

Kazdopadne kazde teleso je zajimave, od Venuse se muzeme ledacos naucit o sklenikovem efektu a o jeji atmosfere a diky podobnosti se Zemi poznatky vyuzit i tady. Jupiter je bezesporu zajimavy a take atmosferou i svou velikosti. Nicmene zas se to da brat tak, ze do konce tohoto desetileti a behem pristiho pozname co nejvice okoli a i na zaklade ziskanych poznatku a diky vyvinutym technologiim pote muzeme smele a lepe a levneji vykrocit k masovejsimu vyzkumu vzdalenejsich koutu nasi soustavy.

Že se na Mars létá hojněji než na Jupiter není asi moc překvapivé, ale divné je, že ač je tak zajímavý, dokonce má kolem sebe Měsíce, které jsou samy extrémně zajímavé, tak je méně obsazený než vzdálenější a méně složitá tělesa. Napadá mě humorné vysvětlení těchto paradoxů:

Když k němu ale něco doletí, tak má krásnou šanci využít jeho gravitace, aby to lítlo ještě dál, tak k němu nic neposílají a jen to přehazují do vzdálenějších koutů s průzkumným průletem. Tahle jeho výhoda je tedy možná nevýhodou pro určení misí právě k němu. :D

Pak, jak je zajímavý, tak je také zajímavý až moc. Kvalitní prozkoumání by vyžadovalo dražší a složitější misi, aby byla přiměřená. Na to ale není rozpočet, a tak posílají ty levnější mise, na které mají, k jednodušším a vzdálenějším světům. Jeho přílišná zajímavost je proto možná nevýhodou při určení této planety jako cíle. :D

Protestuji proti takove diskriminaci Jupitera. Archimedes napsal, ze k Merkuru by mely letet dokonce dve sondy (ja jsem zatim zachytil jen Messengera, Colombo mi nejak unikl). Pritom cesta k Merkuru je mnohem narocnejsi nez k Jupiteru.
Takova sonda s poradnym dalekohledem a poradnym downlinkem by mela v soustave Jupitera opravdove zne. Castecny uspech Galilea nemuze prece stacit na dlouho.
Chapu ze pristi orbiter musi letet k Mesici, ale pristi izotopovy generator by mel uz krouzit kolem Jupitera.

Jo, jo kam se poděly ty ambiciózní mise, např. k měsíci Europa, sonda na jaderný pohon Moon Ice orbiter následovaná misí, která měla za cíl vypustit ponorku do europského oceánu. I když něco na způsob MIO se snad uskuteční v příštím desetiletí, ale bude to na klasický pohon.

> Bylo by hezke pro priznivce encyklopedii pekne zaradit sondy co kdy obihaly vesmirna telesa...
> Protestuji proti takove diskriminaci Jupitera...

Nemusíme hledat příliš daleko. Velmi pěkně zpracovaný přehled kosmických sond má A.Havlíček ve své encyklopedii - viz. http://spaceprobes.kosmo.cz/index.php?sekce=prehled&kind=target

Podle těchto přehledů bylo u Měsíce už cca 100 \"návštěv\", u Marsu a u Venuše cca po 30 (úspěšných), u asteroidů a komet cca 10, u Jupitera 8, u Saturnu 4 a u Merkuru, Uranu a Neptunu po 1. K Merkuru letí jeden další orbiter. Tato \"statistika\" vypadá docela logicky a očekávaně - nic mi nepřipadá zásadně opomíjené a o \"diskriminaci Jupitera\" bych také nemluvil :)

Je fakt, že \"orbitery\" a \"návštěvy\" jsou různé věci, ale buďme rádi za to, co je. Doufám, že i do budoucna se bude pokračovat v dalším průzkumu a snad to půjde ještě rychleji a lépe. Těším se na to (možná skoro víc než na \"lidi na Měsíci\").
[Upraveno 18.4.2006 poslal ales]

Myslím že projekt využívající vybavení vyvinuté pro Mars Express ještě jednou pro let k Jupiteru je výborný nápad - radar pro mapování ledu na Europě (potvrzení oceánu), Ganymedu a Callisto, kamery atd. Družice nebude velká ani drahá, pro vynesení stačí Sojuz 2 nebo Ariane 5. Jenom je potřeba sehnat dost plutonia pro RTG. Nějakou dobu trvalo vyhodnotit všechno, co Galileo naměřil, ale pomalu je čas chystat nástupce.

[url]http://news.bbc.co.uk/1/hi/sci/tech/4767403.stm[/url] je zajimavy clanek o testovani robotickeho podvozku sondy ExoMars, ktera se ma vydat k Marsu v roce 2011 (vcetne videa!) ;)

jeste zbyvaji 4 dny, behem niz muzete poslat sve jmeno nikoliv ke hvezdam ale k planetkam ;)
http://www.dawn-mission.org/DawnCommunity/Sendname2asteroid/nameEntry.asp

[quote]jeste zbyvaji 4 dny, behem niz muzete poslat sve jmeno nikoliv ke hvezdam ale k planetkam ;)
http://www.dawn-mission.org/DawnCommunity/Sendname2asteroid/nameEntry.asp [/quote]
a cirou nahodu se rozjela take akce \"Poslete sve jmeno na Mars\" :D http://planetary.org/special/fromearth/phoenix

nevim kam, tak sem:

16:00 SEC 30. listopadu 2006 testy motoru P80 (Vega) na Kourou.
[url]http://www.esa.int/esaCP/SEMFVWC4VUE_index_0.html[/url]

hodne obrazku z pripravy:
[img]http://www.esa.int/esaCP/SEMD83D4VUE_index_0.html[/img]

S ponorkou na Europu. Už jsem se bál ,že ten projekt zavrhli.
[quote]http://www.astro.cz/clanek/2785 [/quote]

[quote]S ponorkou na Europu. Už jsem se bál ,že ten projekt zavrhli.
[quote]http://www.astro.cz/clanek/2785 [/quote] [/quote]

Ta ponorka by se měla zkoušet na jezeře Vostok v Antarktídě.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vostok_(jezero)

Apropo zůstalo něco po tomto nadějném projektu Prometheus?

Jen v roce 2005 do něj šlo skoro 500mil USD.

K onomu prototypu ponorky pro Europu - jedná se o projekt DepthX.
Je to AUTONOMNÍ ponorka, která si vytváří mapu terénu a dokáže se podle této mapy sama navigovat (metoda SLAM - http://en.wikipedia.org/wiki/Simultaneous_localization_and_mapping)
. Ponorca zadáte, do jaké hloubky se má maximálně ponořit a na jak dlouho a ponorka sama udržuje bezpečný odstup od stěn a popřípadě ještě odebere vzorky ze stěn nebo vzorky vody v naprogramovaných hloubkách. A tohle všechno pouze řízena palubním počítačem bez jekékoliv intervence z povrchu (což je výhoda napříkald při výzkumu zatopených jeskyní - nebo puklin v ledu Europy - není tu žádné lano, které by se mohlo někde zachytit a dosah je omezen pouze výdží baterií). Po splnění mise se ponorka opět sama vrátí na haldinu. Vědci pak stáhnou naměřené údaje, vyzvedenou vzorky a dobijí baterie.
Právě tenhle program autonomní ponorky by mohl mít paradoxně z celého projektu Prometheus/JIMO největší význam.
Další čtení viz:
Domovské stránky DepthX
http://www.frc.ri.cmu.edu/depthx/about.html
Stránky výrobce o právě probíhající misi v Mexiku:
http://www.stoneaerospace.com/news-/news-zacaton-mission3-02.php#may16

Když jsem přemýšlel o tvaru ponorky pro Europu, jednoznačně mi vycházelo těleso podobné tužce nebo torpédu - na zádi umístněný RTG zdroj energie a tepla, který poslouží k protavení skrz led. Na přídi hlavice se sonarem, kamerou a LED světlometem, za ní složené rameno pro manipulaci a uchopení vzorků. Uprostřed trupu vyklápěcí vrtule pro pohon a manévrování. Ponorka musí mít co nejmenší průměr, aby se muselo odtavit co nejméně ledu. Na povrchu zůstane přistávací část sondy se zdrojem energie pro vysílač a klubko optického kabelu pro spojení s ponorkou přes led. Protože přenos informací vodou i ledem je špatný, ponorka se čas od času bude vracet ke komunikační stanici na konci kabelu a předávat data k odvysílání z povrchu. Při protavování ledem se tunel za ponorkou brzy uzavře (usazování ledu z páry, možná už po pár stech metrech), protavování ponorky to nevadí. Lepší, jednodušší a spolehlivější způsob neznám.

To je tezka sci-fi. Myslim ze si par desitek let jeste pockame. Nejdriv bych rad videl poradny pruzkum Europy orbiterem.

[quote]Když jsem přemýšlel o tvaru ponorky pro Europu, jednoznačně mi vycházelo těleso podobné tužce nebo torpédu - na zádi umístněný RTG zdroj energie a tepla, který poslouží k protavení skrz led. ... [/quote]
Protavit?? Kilometrem ledu nebo i více? No ... nevím ... provrtávání mi připadá účinnější.
A z orbity se zanořit co to půjde. :-)

[quote][quote]Když jsem přemýšlel o tvaru ponorky pro Europu, jednoznačně mi vycházelo těleso podobné tužce nebo torpédu - na zádi umístněný RTG zdroj energie a tepla, který poslouží k protavení skrz led. ... [/quote]
Protavit?? Kilometrem ledu nebo i více? No ... nevím ... provrtávání mi připadá účinnější.
A z orbity se zanořit co to půjde. :-) [/quote]

Ja myslim ze protavovani pomoci RTG zdroje by mohlo fungovat docela dobre. Obzvlaste pokud by povrch ponorky byl z materialu na ktery se spatne vaze led. Zamozrejme ze by to trvalo nejakou dobu protavit par kilometru ledu.

[quote]
Protavit?? Kilometrem ledu nebo i více? No ... nevím ... provrtávání mi připadá účinnější.
A z orbity se zanořit co to půjde. :-) [/quote]
Pokud vím tak je ponorka navrhovaná hlavně pro jezero Vostok, kde protavování potřebujou kuli tomu, aby nekontaminovali jezero.

[quote]Protavit?? Kilometrem ledu nebo i více? No ... nevím ... provrtávání mi připadá účinnější. A z orbity se zanořit co to půjde. :-) [/quote] Vzhledem k tomu, že k vrtání by se energie tak jako tak dodávala z RTG článků, které jí převážnou většinu vydají jako teplo, neušetří se vrtáním žádná energie. Navíc čistě tepelné tavení má jednu zásadní výhodu z hlediska spolehlivosti - obejde se bez pohyblivých dílů (nebo jen s naprostým minimem). Možná by se mechanické pomůcky hodily pro nějaká krizová místa, ale spoléhat na ně celou dobu mi nepřijde dobré.

Co se týká komunikace - myslím si, že pokud na takovou misi dojde, bude muset být sonda velice, velice inteligentní a průzkum bude stavěný tak, aby mohl probíhat i bez spojení s povrchem neřkuli se Zemí. Protavit dolu - plavat, mapovat, fotit, analyzovat, ukládat data - protavit na povrch - předat data. Nepředpokládám, že by se to dělalo víc než jednou.

Máte někdo představu, kolik by se dalo na kilometry (desítky km?) v ledu přenášet dat akusticky?

[quote][quote]
myslím si, že pokud na takovou misi dojde, bude muset být sonda velice, velice inteligentní a průzkum bude stavěný tak, aby mohl probíhat i bez spojení s povrchem neřkuli se Zemí [/quote]

Na takom niecom sa uz pracuje: DEPTHX (DEep Phreatic THermal eXplorer)
http://www.stoneaerospace.com/products-pages/products-DEPTHX.php

[quote]... RTG článků, které jí převážnou většinu vydají jako teplo, neušetří se vrtáním žádná energie ...[/quote]

Je energeticky rozdil led rozlamat zubama vrtaku, nebo ho rozpustit na vodu. Skupenske teplo tani ledu neni zadna sranda.

Vyvrtat 2km hlubokou ledovou diru o prumeru pouhych 30cm znamena rozpustit kolem 150 kubiku ledu, tj. investovat asi 44 GJ energie.

I kdyby se pouzil stejny nuklearni zdroj jako na Cassini, kde bylo tusim 7kg plutonia 238, s tepelnym vykonem pres 4kW, trvalo by mu to 4 mesice, nez by potrebne teplo vyvinul.

[quote] ....nez by potrebne teplo vyvinul. [/quote]
Europa u Jup. má led silný 30km! U jezera Vostok je to 3-4km. Jiná alternativa než protavení, ale není, mazání a chlazení vrtáku by bylo složitější a kontaminovalo by prostředí, komunikace a dod.energie bude kabelem. U Europy je snad možný penetrátor, který se uvažoval.
http://www.ictp.trieste.it/~chelaf/searching_for_ice.html
http://www.higp.hawaii.edu/~anderson/Public/Web/My_Pubs/00931722.pdf
http://www.lpi.usra.edu/meetings/outerplanets2001/pdf/4008.pdf
http://trs-new.jpl.nasa.gov/dspace/bitstream/2014/11889/1/02-0588.pdf

[quote]má led silný 30km![/quote]

V tomto pohledu je navrhovany Cryobot s tepelnym vykonem 700W detskou hrackou.

Ostatne mechanicke dily, schopne pracovat v tlakovych podminkach, kdy je nad hlavou 30km ledu a tihove zrychleni je 0.13g ...

Kabely, schopne vydrzet pohyby ledu o radove metry behem hodin, trasceivery, schopne provysilat skrz kilometry spinaveho ledu :-)

Nějak si nedokážu představit že na Europě je tolik vody. Při 100km hloubky (voda+led) to vychází stejný objem jako mají všechny moře dohromady na zemi. Kde se tam tolik vody vzalo?.

http://www.solarviews.com/browse/jup/eurint.jpg

\"Vyvrtat 2km hlubokou ledovou díru o prumeru pouhych 30cm znamena rozpustit kolem 150 kubiku ledu, tj. investovat asi 44 GJ energie.
I kdyby se pouzil stejny nuklearni zdroj jako na Cassini, kde bylo tusim 7kg plutonia 238, s tepelnym vykonem pres 4kW, trvalo by mu to 4 mesice, nez by potrebne teplo vyvinul.\"
Přesně o to tu jde. Pro sondu, která letí 6 let k Jupiteru není problém se další rok nebo klidně dva protavovat ledem - sonda vlastně sama o sobě nedělá vůbec nic kromě odvíjení tenkého (optického) kabelu, všechno zvládne gravitace a rozpad plutonia. A těch 25-30 cm je optimální (lehké torpéda mají průměr 324 mm). Pro aktivní pohyb v oceánu potřebujete velký elektrický výkon RTG zdroje, aby jste vůbec někam doplavali. Technicky by taková mise mohla startovat za 5-7 let, reálně (finance) je ale daleko za rokem 2020. A co se týká množství vody - všechnu vodu z okolí Země odfouklo Slunce dřív, než se dokončilo formování Země, většina vody na zemi pochází z komet a asteroidů. Ve vzdálenosti Jupitera už ale voda zůstávala a navíc Jupiter přitáhl většinu komet, proto je jí tam tolik.

[quote]\"Vyvrtat 2km hlubokou ledovou díru o prumeru pouhych 30cm znamena rozpustit kolem 150 kubiku ledu, tj. investovat asi 44 GJ energie.
I kdyby se pouzil stejny nuklearni zdroj jako na Cassini, kde bylo tusim 7kg plutonia 238, s tepelnym vykonem pres 4kW, trvalo by mu to 4 mesice, nez by potrebne teplo vyvinul.\"
Přesně o to tu jde. Pro sondu, která letí 6 let k Jupiteru není problém se další rok nebo klidně dva protavovat ledem - sonda vlastně sama o sobě nedělá vůbec nic kromě odvíjení tenkého (optického) kabelu, všechno zvládne gravitace a rozpad plutonia.
[/quote]

souhlas

[quote]
Technicky by taková mise mohla startovat za 5-7 let, reálně (finance) je ale daleko za rokem 2020. [/quote]

Technicky je urcite nutny delsi horizont 5-7 let. Taky mi neni jasne jak dopravit dostatecnou hmotnost na Europu. Myslim ze k necemu takovemu bude nutna raketa typu Ares V.
Europa potrebuje poradny pruzkum minimalne 10 let pred tim nez tam poleti ponorka. To znamena flagship misi za nekolik miliard USD.
Porad tvrdim, ze system Jupitera potrebuje sondu na urovni Cassini.

Drobná technická poznámka k ledu. Nelze si ho představit jako ten materiál, který známe z rybníka nebo z ledničky. Existuje velké množství modifikací ledu, které se tvoří v závislosti na tlaku, teplotě a časovém průběhu stavových veličin během krystalizace. Ovšem i takový ten led, který najdeme všude na povrchu země, kde je teplota pod - 30 C, byste těžko sekali sekyrou, protože má zhruba tvrdost oceli. Vrtat se tím vrtákem by nebyla legrace.

Docela by mě zajímalo, jak tu sondu chtějí vyzkoušet. Vrtání do kontinetnálních ledovců tady na Zemi jaderným propalováním asi dost rozpálí nevironmentalisty.

No, protavení ledu RTGčkem už bylo svým spůsobem vyzkoušeno :)
Rusové používali RTGčka pro napájení majáků na odlehlém pobřeží severního ledového oceánu. Minimálně v jednom případě pak došlo k tomu, že se RTG u majáku postaveného na permafrostu prostě protavilo do země.
viz: \"Due to gradual decay of the shore-slope rock, two Gong type RTGs sank down to a 20-metre-depth inside a thick layer of permafrost, which has been steadily thawing.\"
Zdroj: http://bellona.no/bellona.org/english_import_area/international/russia/n...

Ten článek je teda síla. Myslel sem že Rusové mají trochu větší pořádek v radioaktivních materiálech, alespoò v poslední době. Spoléhání na to, že je to tak daleko na Sibiři a navíc v extrémních podmínkách jim už nevychází.
Pokud jde o hmotnost sondy s ponorkou, bez problémů postačuje Ariane 5, Delta 4 Heavy, snad i Atlas 551. Ona ta ponorka zas tak moc těžká být nemůže, samotné navedení kolem Jupiteru, na orbitu Europy a přistání na povrchu se dá vyřešit s rozumnými nároky na palivo. Celkové náklady ale budou značné.
Proto jsem spíš pro průzkum Europy menší sondou vybavenou radarem pro měření ledu a oceánu, možná i s projektilem pro vytvoření kráteru a vyvržení materiálu a jeho zkoumání (mise Deep Impact s radarem). Pravá flagship by byla až s ponorkou. Pokud flagship bude družice o velikosti Cassini, potom se na ponorku bude čekat dalších několik desítek let.

[quote]Pokud jde o hmotnost sondy s ponorkou, bez problémů postačuje Ariane 5, Delta 4 Heavy, snad i Atlas 551. Ona ta ponorka zas tak moc těžká být nemůže, samotné navedení kolem Jupiteru, na orbitu Europy a přistání na povrchu se dá vyřešit s rozumnými nároky na palivo. Celkové náklady ale budou značné.[/quote]
Tak nevim na cem je zalozeny predpoklad ze ta ponorka by nebyla moc tezka. Pokud ma byt autonomni, protavit se ledem, komunikovat pres kilometry ledu, pohybovat se v komplikovanem neznamem prostredi asi pomoci sonaru s RTG pohonem atd. Myslim ze zazrak miniaturizace by byl pokud by to vazilo mene nez tunu. Na povrchu Europy bude asi muset byt retlanslacni stanice a na orbite dalsi.

Vycházel jsem z analogie lehkého torpéda. Takový Sojourner měl taky částečnou autonomii a to vážil pár kilo, pro komunikaci přes led stačí tenký světlovodný kabel, retranslační stanice nemusí být nijak velká a těžká ani pro přímé vysílání dat na Zemi (komunikační systém New Horizons je dobrý vzor). Výhodnější by bylo umístnit lehkou sondu na orbitě kolem Jupiteru - výhodou je, že nemusí kroužit jen okolo Europy a může zkoumat celý systém (sonda velikosti Mars Expressu nebo New Horizons). Jistě že bych byl radši za tunovou nebo dvoutunovou ponorku a modifikovaný Cassini(Galileo) jako retranslační a průzkumný satelit, ale reálné možnosti jsou někde jinde. Těžko NASA najde dost peněz pro start Aresu 5, ale start Ariane 5 s 10 tunami na GTO je něco úplně jiného. Z GTO stačí už málo pro let kolem Venuše k Jupiteru. Atlas 551 je s 8,2 t na GTO na dolní hranici potřebné nosnosti, Delta IV Heavy ve mě důvěru nebudí, takže Ariane 5 (zapojení ESA) mi přijde jako nejlepší možnost.
Nejdůležitější je nejdřív vyslat k Jupiteru sondu, která by radarem prozkoumala led a oceán na Europě (pokud bude na orbitě Jupiteru, může prozkoumat i Ganymeda a Callisto). Juno tento úkol nesplní.

Větší, lepší teleskopy, přijdou po Hubblu
James Webb Space Telescope, další uvažovaná kosmická observatoř
[img]http://msnbcmedia1.msn.com/j/MSNBC/Components/Photo/_new/100423-tech-spa... [/img]

Umělecký koncept jednoprůzorového teleskopu pro vzdálené infračervené spektrum, který by mohl být vynesen Aresem V.

By Jeremy Hsu

updated 1:24 p.m. ET April 23, 2010

Fandové Hubblova kosmického teleskopu oslavují 20. výročí zrození této ikonické observatoře, i když vědci očekávají další generaci větších výkonnějších následovníků toto proslulého orbitálního aparátu.

Hubblův kosmický teleskop byl vypuštěn 24. dubna 1990 s vadným zrcadlem, ale z velké části přežil dvě desetiletí díky pěti opravářským misím astronautů s raketoplánem. Jeho kosmický pohled vedl k dech beroucím objevům o vesmíru a uhnízdil úžasné pohledy na kosmos do srdcí a myslí veřejnosti.

„Tohle všechno Hubble udělal a stal se ikonou vědy, protože dovede vytvořit skvělé obrázky,“ řekl Rick Fienber, astronom a tiskový mluvčí Americké astronomické společnosti.

Ale větší a lepší věda teprve přijde.

James Webbův kosmický teleskop NASA je naplánován do několika let k provozu. A uvažuje se též o spoustě nových kosmických observatoří, i když žádná ještě nedostala oficiální posvěcení.

Dohromady by kolektivní pohled takových obrovských kosmických teleskopů pokryl spektrum sahající od infračerveného až k paprskům X a mohl by vědcům umožnit náhled i dále nazpět do časů počátku vesmíru.

„Každá generace teleskopů, které vypouštíte do vesmíru, je značně schopnější než ta předchozí zčásti v důsledku většímu průhledu, ale též kvůli lepším detektorům,“ řekl Fienberg SPACE.com. „Dostane se vám tuplovaného okouzlení.“

Následník Hubbla

Vzrušeně očekávaný James Webb Teleskop NASA (JWST) představuje příštího velkého následovníka za stárnoucího Hubbla a je naplánován k vypuštění na rok 2014.

21-stopové (6,5-metrové) primární zrcadlo poskytne JWST téměř sedminásobnou sílu ke sbírání světla oproti Hubblovi s témře 8-stopovým (2,4-meterovým) hlavním zrcadlem. JWST též svého předchůdce překonává 72-stopovou (22-metrovou) délkou zahanbující i tenisový kurt, v porovnání s Hubblem o rozměrech školního autobusu, který je jen 44-stopový (13,4 metrů) dlouhý.

Hubble se dívá na vesmír primárně ve viditelném světle a v ultrafialových vlnových délkách s trošičkou infračerveného vidění po straně. Ale JWST svá pozorování zaměří na delší infračervené vlnové délky. To znamená JWST uvidí i ty první galaxie, které uletěly v důsledku expanze vesmíru mnohem dále, jelikož světlo emitované galaktickými nemluvòaty se posunulo k mnohem delší červené části spektra.

Na rýsovacích prknech jsou ještě větší následovníci Hubbla a JWST. Advanced Technology Large Aperture Space Telescope (ATLAST) by měl hlavní zrcadlo nejméně 26-stopové (8 m) široké, ale možná až 52 stop (16 metrů) veliké. Teleskop podle konceptu NASA by mohl představovat misi vlajkové lodi někdy mezi lety 2025 a 2035.

Další části spektra

Další kosmické teleskopy by doplòovaly přímého Hubblova nástupce a pomohly nahradit existující kosmické observatoře, observatoř rentgenových paprsků Chandra, Spitzerův kosmický teleskop a Herschelovu kosmickou observatoř. Takové aparáty pokryjí ještě extrémnější části světelného spektra, které se jen vzácně dostávají zemskou atmosférou k teleskopům umístěným na zemi.

Výkonnější následník Spitzera a Herschela by mohl být vypuštěn už v roce 2015. Jednoprůzorová observatoř vzdálené infračervené oblasti by mohla používat jedno primární zrcadlo o šíři asi 16 až 33 stop (5 až 10 metrů), pro porovnání hlavní zrcadlo Spitzera je menší než 3 stopy (0,85 metru) v průměru.

To poskytne SAFIRu více než 1000-násobnou citlivost v detekci infračervených a mikrovlnných signálů oproti Spitzerovi a Herschelovi.

Další projekt Mezinárodní rentgenová observatoř představuje spojení úsilí mezi NASA a Evropskou kosmickou agenturou spolu s Japonskou aerokosmickou výzkumnou agenturou. To by mělo vyslat mnohasegmentové rentgenové zrcadlo s asi 20-násobnou sběrnou plochou oproti jakékoliv existující rentgenové observatoři, předběžně by vypuštění mělo být kolem roku 2021.

Ale na rozdíl od teleskopů hledících na infračervený a ultrafialový vesmír, IXO by využívalo primárního a sekundárního zrcadla umístěného téměř hranou ke směru přicházejících parsků X, aby se paprsky X odrážely pod ostrými úhly. To zamezí tomu, aby paprsky X byly jednoduše zrcadly pohlceny.

Vzhůru a vpřed

Další projekt volá po rentgenovém teleskopu o rozsahu i větším než IXO. Mise Generace X by měla 500-násobnou sběrnou plochu oproti rentgenové observatoři Chandra, takže by mohla zkoumat zrození a vývoj prvních hvězd, galaxií a černých děr.

Více projektů teleskopů jako NASA navrhovaný Vyhledávač terestrických planet Terrestrial Planet Finder by se spolu propojilo do dvou či více polí kosmických teleskopů. Takové aparáty by mohly imitovat úhlové rozlišení čoček mnohem větších teleskopů nebo provádět komplementární sledování při pohledu na různé jevy v případě TPF.

Astronomové se přirozeně těší na příští generaci větších a lepších kosmických teleskopů, protože každá z misí obrovských vlajkových lodí bude stát miliardu dolarů či více a zabere 10 nebo 20 let vývoje. Servisní mise pomohly, aby i Hubble o úctyhodném věku překročil svou životnost, ale většina aparátů by mohla vydržet jen 5 až 10 let.

„I když postavíte jeden dnes a jeden vypustíte zítra, budete vždy myslet na ten, který přijde další a je ještě v základech,“ vysvětloval Fienberg. „Jinak byste skončili s desítku let dlouhou mezerou mezi misemi.“

JWST bude během celého životního cyklu aparatury NASA a její evropské a kanadské partnery stát asi 5 miliard dolarů. Tak ohromné náklady znamenají, že osud mnoha konceptů teleskopů bude záviset na Národním výzkumném výboru a jeho desetiletém výhledu Astro2010, který přijde později během letoška.

„Ještě teď jsou všechny tyto projekty s výjimkou Jamese Webba holubem na střeše,“ řekl Fienberg. „[JWST] bude prozatím největším astronomickým teleskopem na orbitě dost dlouho.“

[img] http://i.space.com/images/081202-james-webb-00.jpg[/img]

JWST observatoř bude sestávat z teleskopu a jeho čtyř přidružených vědeckých přístrojů spolu s obrovským slunečním štítem (zobrazen modře). Credit: NASA/ESA

[img] http://i.space.com/images/081202-jwst-sunshield-00.jpg[/img]

Sluneční štít vytvořený pro James Webb Space Teleskope dosáhne velikosti tenisového kurtu. Credit: NASA/Northrop Grumman

[img] http://i.space.com/images/space-telescopes-100422-00.jpg[/img]

Plánovaný budoucí kosmický teleskop nakreslený v poměru k Hubblovi. Credit: Karl Tate, SPACE.com

Nový ambiciózní kosmický teleskop NASA podstupuje kritický test
By SPACE.com Staff

posted: 01 May 2010
01:33 pm ET
Vzrušeně očekávaná nová kosmická observatoř NASA prošla až dosud nejvýznamnějším milníkem své mise – kritickou revizí konstrukce, kterou stanovuje fázování pro plánované vypuštění v roce 2014.

Znamená to, že James Webb Space teleskope (JWST) – obrovský infračervený teleskop konstruovaný k pohledům dále do historie vesmíru než kdykoliv před tím vyhověl vědeckým a inženýrským požadavkům pro svoji nadcházející misi, řekli vědci NASA.

„Jsem touto zprávou potěšen a jsem hrdý na obrovský technický úspěch programu Webb,“ řekl Eric Smith, vědec programu nových teleskopů z Ústředí NASA ve Washingtonu D.C. „Nezávislý tým provádějící tuto revizi potvrdil, že konstrukce, hardware a testy plánované pro Webb poskytnou ty fantastické schopnosti, které si NASA vždy u nové kosmické observatoře představovala.

Seznamte se s Webb Space Telescope

James Webb Space Telescope vybraný jako nástupce 20 let starého Hubble Space Telescope je novou generací kosmické observatoře k průzkumu jevů v hlubokém vesmíru počínaje vzdálenými galaxiemi až po nejbližší planety a hvězdy.

Nová observatoř je pojmenována po zesnulém bývalém administrátorovi NASA Jamesi Webbovi, který vedl kosmickou agenturu od roku 1961 do roku 1968. Celá mise teleskopu, která stále o 1 miliardu dolarů více, než se očekávalo, a zabrala několik let navíc, než se plánovalo, se odhaduje na náklady asi 5 miliard dolarů.

Ale vědci řekli, že zpoždění a překročení blednou v porovnání s tajemstvími vesmíru, která má James Webb Space Telescope podle očekávání rozlousknout.

Teleskop je určený ke studiu vesmíru ve více infračervených než ve viditelných vlnových délkách světla, které převažovaly u Hubbla. To znamená, že zatímco Webbův teleskop nebude snímat tradiční fotky, pro které se Hubble stal populární, bude ale sledovat starší světlo a uvidí hlouběji do vesmíru.

Teleskop je konstruovaný, aby poskytl důležitá vodítka k formování vesmíru a vývoji naší vlastní sluneční soustavy počínaje prvním světlem po Velkém třesku až po formování hvězdných soustav schopných podporovat život na planetách jako je Země.

Tento pohled přinese četné modelovací a analytické nástroje. Jelikož je observatoř příliš veliká pro validace skutečným testováním, vytváří se složité modely, aby se ukázalo, jak se bude chovat během vypouštění a v kosmickém prostředí, do něhož bude zabudována.

Tyto modely se pak vyhodnocují oproti předcházejícím testům a revidují se výsledky součástí observatoře.

Ještě se čekají další milníky

Kritická konstrukční revize mise Mission Critical Design Review (MCDR) zahrnula všechny předchozí revize konstrukce včetně integrované revize vědeckých aparátů v březnu 2009, revizi optických prvků teleskopu ukončenou v říjnu 2009 a revizi slunečního štítu ukončenou v lednu 2010.

Další časový rozvrh projektu projde revizí během několika následujících měsíců. Konečné schválení konstrukce kosmické sondy, která prošla předběžnou revizí v roce 2009, je navrženo na příští rok.

„Tento mezník programu je vyvrcholením sedmi let intenzivního, cíleného úsilí ze strany NASA, Northrop Grumman a členů našeho programového týmu,“ řekl David DiCarlo, vícepresident sektoru a generální ředitel Northrop Grumman Space Systems sídlícího v Redondo Brach v Kalifornii. „Vždy jsme měli vysokou důvěru, že by konstrukce naší observatoře mohla vyhovět úkolům při průkopnických kosmických misích.“

Zatímco MCDR schválila konstrukci teleskopu a dala oficiální pokyn k zahájení výroby, vývoj hardware pro segmenty zrcadla postupuje už několik let.

Tento měsíc ITT Corp. v Rochesteru ve státě New York předvedla robotickou instalaci zařízení zrcadla konstruovaného k polohování segmentů na základní desce. Poloha segmentů bude jemně vyladěna s tolerancí zlomečku šířky lidského vlasu.

Navíc sluneční štít teleskopu se přesunul do fáze výroby a testování už počátkem tohoto roku.

Tři hlavní prvky Webbu – Integrovaný modul vědeckých přístrojů, část optický teleskop a samotná kosmická loď – postoupí do výroby hardware, montáže a testování před tím, než budou dodány k integraci observatoře a jejímu testování, které je v současnosti naplánováno na začátek roku 2012.

JWST je spojený projekt NASA, Evropské kosmické agentury a Kanadské kosmické agentury. Mise je řízena Goddardovým střediskem kosmických letů NASA v Greenbelt, Md.

[quote]JWST observatoř bude sestávat z teleskopu a jeho čtyř přidružených vědeckých přístrojů ... [/quote]... jen drobná poznámka: o JWST tu máme speciální vlákno [url]http://www.kosmo.cz/modules.php?op=modload&name=XForum&file=viewthread&t... [/url].
Pravda, je už 3 roky nepoužívané, ale je tu. ;)

Ďalší výber misie triedy M v rámci programu Cosmic Vision 2015 - 2025 so štartom v roku 2022 by malo by oznámené v júli:

Notification of a forthcoming Call for Proposals for a medium-sized mission with a possible launch in 2022

http://sci.esa.int/science-e/www/object/index.cfm?fobjectid=47371

[img]http://i.space.com/images/mars-rover-curiosity-new-wheels-100708-01.jpg[... Budoucí marsovský rover dostává novou sadu kol
By Zoe Macintosh
SPACE.com Contributor
posted: 08 July 2010
03:48 pm ET

Příští rover NASA právě dostal v rámci příprav na svou cestu na rudou planetu novou sadu kol a inovovaný systém jejich zavěšení.

Robotické vozítko Curiosity z Mars Science Laboratory má naplánovaný start v roce 2011 a na půdu Marsu by se mělo dostat v říjnu 2012. Každé z jeho šesti nových kol má asi 20 palců (asi půl metru) v průměru.

Ambiciózní rover je konstruován, aby sbíral vzorky a prováděl testy kamenů na různých místech povrchu Marsu, čímž má vypitval geologickou historii planety.

Na rozdíl od minulých roverů, které na Mars snesly landery, nová konstrukce roveru je postavená tak, aby Curiosity umožnila dosednout přímo na povrch Marsu. Ačkoliv má stejný počet kol (šest) a kyvný závěsný systém do skalnatého terénu předchozích marsích roverů NASA jako Spirit, Opportunity a Sojourner, je podvozkový systém Curiosity unikátně schopen absorbovat nárazy přistání s raketami.

„V tomto případě bude tou první věcí, co se dotkne země, nikoliv okvětí podobná plošina landeru, ale budou to kola samotného roveru,“ říká Guy Webster, mluvčí NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL) v Pasadeně Kalifornii, která ten rover staví.

Předchozí rovery byly zapouzdřeny do rozkládacích plošin jako okvětí, které byly zabaleny na cestu na Mars do vzduchových vaků, a pak se jejich panely rozevřely, a tak odhalily kola.

„Teď je to poprvé, takhle jsme to dělali před tím, ale nemáme v úmyslu to používat i do budoucna,“ řekl vedoucí mise Michael Watkins z JPL SPACE.com. „Je to mnohem hmotnostně efektivnější způsob přistání. Nemusíme pod roverem nést těžkou paletu a váží to i míò.“

Menší hmotnost balení uvolní více místa pro rover a jeho vědecké vybavení. Bez svého novelizovaného přistávacího systému o 1 890 librách (900 kg) by rover musel odložit několik set kilogramů užitečného zatížení, aby se umístil airbag a přistávací plošina, řekl Watkins.

Vědecké vozítko Curiosity má laser, který se bude používat k odpařování kamenů na dálku a přístroj, který může testovat organické sloučeniny, které by mohly znamenat naději, že na planetě mohl kdysi existovat život.
[img]http://i.space.com/images/mars-rover-curiosity-new-wheels-100708-02.jpg[...

Marsovský rover Curiosity, základní kámen NASA mise Mars Science Laboratory, se dává dohromady k rozsáhlým zkouškám před svým startem koncem roku 2011. Tento obrázek vyfocený 29. června 2010 ukazuje rover s jeho podvozkovým systémem – kola a závěsy – již na místě po instalaci 28. a 29. června 2010.

[quote] Budoucí marsovský rover dostává novou sadu kol ... [/quote] Pěkný příspěvek, Ádo. :)
Já jen že MSL má své speciální vlákno [url]http://www.kosmo.cz/modules.php?op=modload&name=XForum&file=viewthread&t... [/url]
kde už o připojených kolech zmínka je.

Ale jak se říká: Opakování, matka moudrosti... ;)

Btw. měl jsem za to, že do vlákna Budoucí mise patří spíše debata o projektech, které jsou zatím v zárodku - ve stádiu úvah, plánů a strategických výhledů. Sondy/mise, které již byly schváleny a na nichž se aktivněji pracuje = vývoj konstrukce, výroba, testování letových exemplářů už většinou svá vlastní vlákna mají a diskuze se volně přesunuje tam.
Ale možná to vidím zbytečně moc úzkoprse...

Pro zdejší Cuby asi nic nového, ale pro nás ostatní, abychom také věděli, co se děje. Možná to také zase umísuji do nesprávného vlákna, ale přiznávám, že jsem z té houšti témat občas zmaten.

[img]http://i.space.com/images/tiny-satellite-handheld-100728-01.jpg[/img] [b]Droboučké satelity mohou dělat velkou vědu[/b]
By Prachi Patel
Astrobiology Magazine
posted: 28 July 2010
03:27 am ET
Když dojde na laptop nebo mobil, větší není lepší. Ta samá logika uplatněná na satelity: čím je satelit objemnější, tím déle zabere ho zkonstruovat a postavit a je dražší dostat jej na orbitu.

Výzkumníci nyní využívají výhod elektronických technologií, které vnáší svůj osobitý vklad kompaktnosti a finanční přístupnosti do výroby satelitů, které váží a stojí zlomek toho, co jejich předchůdci. Tyto satelity rozměrově do kapsy či zadní kapsy mění způsob, jak se dělá astrobiologický výzkum.

Konvenční satelity používané pro komunikaci, navigaci nebo výzkum mohou být tak veliké jako školní autobus a vážit mezi 100 a 500 kilogramy. University, společnosti a NASA nyní staví malé satelity, které váží méně než jeden kilogram (pikosatelity) nebo až do 10 kilogramů (nanosatelity).

Tyto malé satelity lze považovat za miniaturní verze svých protějšků plné velikosti. Obsahují stejné součásti – baterie, orbitální řídící a poziční systémy, radiokomunikační systémy a analytické nástroje – akorát, že všechno je menší, levnější a občas méně komplikované.

„Tohle je krása této technologie,“ říká Orlando Santos astrobiolog Ames Research Center z NASA. „Můžeme tyto věci dělat malé a pořád z nich dostat smysluplnou vědu.“

Vzestup kostky

Před dvěma desetiletími Bob Twiggs se svými studenty na Standford University vyvinul první picosatelit o rozměrech nanuku Klondike. Aerospace Corporation tento pikosatelit vystřelila jako součást mise k demonstraci možnosti stavět maličké satelity, které jeden s druhým komunikují.

Twiggs pak pracoval na CubeSatu, 10-centimetrové kostce. „Mám 4-palcovou krabičku na dětskou čepičku pro nemluvně a přicvaklou k solárnímu článku, abyste viděli, kolik se jich na ten povrch vejde,“ říká Twigs. „Měl jsem dost napětí na to, co jsem potřeboval, tak jsem se rozhodl, že tohle bude ten rozměr.“

Jordi Puig-Suari z California Polytechnic State University postavil a vyslal mechanismus nazvaný poly-pikosatelitní orbitální odesílač, neboli P-POD, který by mohl sbalit až do tří CubeSatů. Jeden z nich je typicky satelitní sběrnice, mozek satelitů obsahující výbavu pro polohování a rádio, zatímco další kostky provádí vědecké experimenty. V roce 2004 výzkumníci vyslali první troj-cube nanosatelit na orbitu.

O šest let později se CubeSaty staly celosvětovým standardem pro malé satelity. Používají se pro všechno počínaje snímáním environmentálních údajů a základním biologickým výzkumem až po testovaná nových systémů kosmických letů.

Součástí projektu CubeSat založeném na Cal Poly je více než 60 universit a středních škol. National Science Foundation a U.S. Air Force mají programy k financování CubeSatů pro atmosférický a meteorologický výzkum. Aerokosmické společnosti jako je Lockheed Martin a Boeing rovněž už postavily a vypustily CubeSaty.

V Kentucky umístěná NanoRacks LLC poskytuje platformu k provádění experimentů CubeSatů jako nákladu na raketoplánech k Mezinárodní kosmické stanici po dobu o 30 nebo 60 dnech a poté, se kostky odvezou zpět.

Cílem nové iniciativy k výpouštění CubeSatů NASA je radikální otevření letových příležitostí pro nanosatelity. Iniciativa by též usnadnila universitám možnost konkurovat NASA v přístupu k vypouštění kosmických zařízení.

Existuje pravděpodobně mezi 35 a 40 malých satelitů právě nyní obíhajících Zemi, z nichž asi čtvrtina může ještě pracovat, říká Twiggs, nyní profesor Morehead State University Space Science Center v Kentucky.

Snižování nákladů

Největší výhodou nano a piko-satelitů je, že jsou kauf. Většina úspor nákladů pochází z fáze vypuštění. Na rozdíl od konvenčních satelitů nepotřebují určený vypouštěcí nosič, kde jsou primárním nákladem. „Jsou tak malé, že se mohou svést a letět na raketě někoho jiného,“ říká Santos.

Mise nanosatelitu NASA stojí 2 miliony dolarů za kus v porovnání s desítkami milionů potřebných pro konvenční satelit.

Jejich cenová přístupnost též pochází z toho, že se staví z čipů s elektronickými obvody z regálů, jako jsou mikroprocesory a radiofrekvenční vysílače a přijímače. Jsou to ty samé součástky, které jsou uvnitř smart-phonů, hand-held jednotek GPS a digitálních kamer.

Miniaturizace elektroniky byla ve skutečnosti hnací silou za technologií malých satelitů a činila je cenově dostupnými, říká Twiggs. „Dnešní elektronika je mnohem elektricky účinnější než elektronika minulosti; což nám pomáhá,“ říká. „Před deseti či patnácti lety bychom nemohli najít součástky za cenu, kterou bychom si mohli dovolit.“

Malé satelity by neměly zvýšit problém kosmického smetí, jelikož je lze relativně snadno stáhnout z orbity. Nadcházející mise nanosatelitů NASA, Organism/Organic Exposure to Orbital Stresses (O/OREOS) v sobě budou mít plachtový balíček, kterým je na konci mise odešle pryč.

„Ten zvýší povrch satelitu a urychlí jej, aby spadl na Zem,“ říká Santos. „Je tak malý, že jakmile dosáhne atmosféry, tak rychle shoří.“

Nízké náklady a relativně rychlá doba obratu jen několika měsíců činí nanosatelity neocenitelnými z hlediska vzdělávání. Studenti a mladí inženýři se účastní v projektu od prvního náčrtu konstrukce až po stavbu a testování a k případnému vypuštění. To poskytuje příští generaci vědců zážitky z vývoje přímo po ruce včetně managementu a praxe z vlastní mise.

Astrobiologie v miniatuře

Pro NASA jsou nízkonákladové nanosatelity ideální platformou pro vědu a technologii včetně základního biologického a astrobiologického výzkumu.

„Astrobiologie je zralá pro použití malých satelitů,“ říká Jason Crusan, šéf-technolog pro kosmické operace na ústředí NASA ve Washingtonu, D.C. Provádění velkého počtu experimentů je pro studium biologických procesů nejlepší. „Můžete-li zvednout frekvenci letů, pak zvednete i počet experimentů, které potřebujete udělat, ale vy potřebujete řešení snižující náklady, jako to dělají nanosatelity.“

Mimo to na rozdíl od astronomie se astrobiologické experimenty nabízí pro miniaturizaci. Je to kvůli pokrokům v mikrofluidních technologiích a miniaturizaci přístrojů optické detekce. Např. spektrometr na O/OREOS má rozměry sladké tyčinky.

Santos říká, že v astrobiologii a vědách o životě existuje intenzivní zájem o získání přístupu k meziplanetárním podmínkám nad nízkou orbitou Země. Právě tam můžete dělat studie, jak jsou živé organismy a s životem spojené sloučeniny ovlivòovány kosmickou radiací nad ochrannou atmosférou Země a v nízké gravitaci. „Takhle můžeme studovat velké otázky astrobiologie,“ říká. „Co se stane, když půjdeme do kosmu? Nebo můžeme nést mikroorganismy, které mohou kontaminovat vědecké experimenty?“

Až dosud NASA vypustila dva nanosatelity na nízkou orbitu Země mezi 450 a 550 kilometry nad povrch. GeneSat, který byl vypuštěn v prosinci 2006, studoval účinky vesmíru na bakterie, zatímco PharmaSat, který vyletěl v květnu 2009, zkoumal účinky protiplísòových činidel na růst kvasinek ve vesmíru. Satelit O/OREOS, který poletí koncem letošního roku na orbitu do 650 kilometrů, bude studovat účinky rozsáhlejší skupiny kosmických vlivů na mikroby a důležité biologické sloučeniny.

V budoucnu mohou nanosatelity umožnit experimenty, které dosáhnou za nízkou orbitu Země. Mohly by jít na lunární orbitu nebo solární orbitu na půli cesty mezi Zemi a Venuši nebo i jednoho dne přistát na měsíci. Vyslanci CubeSatů, které mají více chytrosti a zabudované reaktivní pohony by mohly být poslány i do dáli k výzkumu vnějších vrstev sluneční soustavy a dále.

Při obíhání jiných planet nebo přistávání na jejich povrchu by tito nano-průzkumníci mohli zkoumat sloučeniny signalizující existenci života, komunikovat o svých zjištěních jeden s druhým a s řídícími na Zemi.

Twiggs nyní pracuje s výzkumníky Římské university na kapesních 5-centimetrových cubech. Protože těchto je na objem regulérního CubeSatu osm, Twiggs doufá, že budou stát tolikrát méně. Tento tým plánuje vypustit osm takovýchto kapesních cubů uvnitř vrhače na ruské balistické střele na jaře 2011.

Nano a pikosatelity nenahradí své větší bratrance – existují určité experimenty, které nelze miniaturizovat nebo potřebují větší výkon a tudíž větší místo pro solární panely a antény.

„Každý nejezdí v maličkém autě pro teenagery, existují velké kamióny k převážení věcí,“ říká Twiggs. Přesto by mohly malé satelity otevřít nové cesty výzkumu a vzdělávání, a dokázat, že dobré věci se mohou vejít do malých balíčků.
[img]http://i.space.com/images/tiny-satellite-handheld-100728-02.jpg[/img]

Pionýr CubeSatů Bob Twiggs nyní pracuje na 5-cm cubu, který může v kosmu dělat velkou vědu. Credit: Bob Twiggs

[img]http://i.space.com/images/cubesat-kit-100728-02.jpg[/img]

Studenti a výzkumníci si nyní mohou koupit standardní kit pro CubeSat, jako je tento od Pumpkám, Inc. Credit: Pumpkin, Inc.

[img]http://i.space.com/images/090917-eooss-satellite-02.jpg[/img]

Vnitřek standardního nanosatelitu. Credit: NASA Ames

Originál a odkazy na:
http://www.space.com/scienceastronomy/tiny-satellites-big-space-science-...

Problem vsak zustava, cena vyneseni.
Jeste pred 10 lety cena takoveho privesku k hlavni druzici byla mala, bohuzel jak se zjistilo, ze nektere komercne/vedecke druzice lze zminiaturizovat do one velikosti CubeSatu a tim zvetsit mnozstvi "profi" CubeSatu, tak zvlast v posledni dobe sla cena vyneseni na LEO bohuzel nahoru a tim je tato moznost cimdal mene mozna pro soukrome nekomercni organizace.
Viz tento clanek:
[url]http://www.amsat-dl.org/index.php/news-mainmenu-97/175-die-zukunft-von-a...
V CZ prekladu:
[url]http://translate.googleusercontent.com/translate_c?hl=cs&ie=UTF-8&sl=de&...

Citace z CZ Google preklad casti venujici se problemu:

...V posledním desetiletí prostor na trhu se zcela změnila. Dříve radioamatérská družice by ještě mohla létat jako takzvaný nákladů na nezbytné zátěž. Do té doby, a to prostřednictvím standardizace konceptu CubeSat, vytvořil trh pro mikro-satelity, které jsou k dispozici prostor na nosných raket byl horce napadené. MikroSats stala vážná věc, a dnes by žádný dopravce létá již bez užitečného zatížení. Navíc, naše Heo (vysoce oběžné dráze Země), transfer do mnohem vyšší nadmořské výšce (800 km) potřebují, od nichž může být skutečný dráha letu pak řízen v palubě motory. Tato přeprava nemůže být dosaženo mnoha stávajících nosičů, takže silný amatérského rádia satelity, jako je budoucí P3E, pouze létat jako dospělý s velmi málo výkonných institucí, jako je Ariane...

Takze zas tak jednoduche to neni, jinak by tech CubeSatu bylo na LEO hromady. Mozna az Musk dokonci vyvoj F9, tak by pro nekomercnaky a skoly mohl vytvorit vypousteci PAD pro 3-4 CubeSaty na plosine co drzi Dragon k poslednimu stupni.

[Upraveno 30.7.2010 -=RYS=-]

Celý nový Merkur slíbený novou kosmickou lodí NASA
By Denise Chow
SPACE.com Staff Writer
posted: 30 July 2010
03:54 pm ET

NEW YORK – Kosmická loď NASA zamířená k Merkuru již provedla cenná pozorování této k našemu slunci nejbližší planety, i když jí ještě zbývají měsíce, než dosáhne orbitu kolem tohoto malého skalnatého světa, řekl vedoucí vědec mise.

Sean Salomon vedoucí výzkumník NASA mise MESSENGER řekl, že kosmická loď byla vyslána, aby vstoupila na orbitu kolem Merkuru příští březen, aby zde vytvořila nejdetailnější mapy, jaké kdy byly o této planetě vytvořeny.

„Merkur není tím, co jsme si o něm mysleli ještě před 2 ½ rokem,“ řekl Salomon během veřejné přednášky tady tento týden v Americkém muzeu přírodní historie jako součást 73. výroční schůze Meteorologické společnosti.

Po třech průletech kolem Merkuru poslal MESSENGER domů úžasné obrázky kráterovitého světa a poskytl nové pohledy do jeho vulkanické minulosti a jeho lehoučké atmosféry. Ale to nejlepší teprve přijde, řekl Salomon.

Sonda NASA MESSENGER, zkrácenina od MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry and Ranging je první kosmickou lodí, která Merkur prozkoumá zblízka od misí kosmické agentury Mariner 10 v 70. letech. Navíc k nové globální mapě doufají vědci MESSENGERa, že mise najde nové klíče k poznání toho, jak se Merkur formoval, jak se vyvíjel a jak vytváří své magnetické pole.

„Zkoušíme se dovědět, jak se planeta tak velice blízko své hostitelské hvězdě liší od jiných, které jsou dále a jsou masivnější,“ řekl Salomon. „Zkoumání vnitřní části naší sluneční soustavy znamená pochopení našeho místa ve sluneční soustavě.“

Nikoliv přímý let

Ač hlavní misí MESSENGERu je orbita Merkuru, musí sonda provést šest různých průletů, které budou obnášet jeden už proběhlý kolem Země, dvakrát kolem Venuše a třikrát kolem Merkuru. Pokaždé kosmická loď využila gravitaci každé z planet při průletu k vylepšení své letové cesty vesmírem.

Gravitační tah při průletech též pracuje k dostatečnému zpomalení kosmické lodi tak, aby hnací systém MESSENGERu mohl úspěšně provést své naplánované „orbitální usazení“ 18. března 2011, čímž kosmickou loď uvede na eliptickou orbitu kolem Merkuru.

„Mohli bychom se dostat k Merkuru během čtyř či pěti měsíců, jako Mariner, ale nemohli bychom se při tak rychlém letu dostat na orbitu,“ řekl Salomon. „Na Merkur musíme přiletět dostatečně pomalu tak, aby hnací systém mohl provést to orbitální usazení.

Tři ze šesti průletů provedl MESSENGER při náletech na samotný Merkur – v lednu a říjnu 2008 a znovu v září 2009.

Průlety sondě umožnily provést snímky povrchu Merkuru, čímž vědcům umožnily planetu zmapovat s bezprecedentní detailností. Při samotném prvním průletu přišlo 1 317 obrázků.

Magnetická pole a vulkanické procesy

Při jednom z průletů MESSENGERu se také povedlo provést měření magnetického pole planety nad jednou polokoulí. Bylo zjištěno, že má mohutné dipólové magnetické pole – s odvrácenými magnetickými póly – při čemž ten dipól je těsně vyrovnaný s osou otáčení planety, řekl Salomon.

To vypadá jako náznak, že magnetické pole Merkuru je podobné zemskému, a bylo možná vytvořeno stejným způsobem. Jakmile MESSENGER vstoupí do orbitální fáze své mise, budou jej výzkumníci moci studovat mnohem podrobněji. Vědci se rovněž budou zajímat o pozorování důkazů o vulkanických procesech na Merkuru, řekl Salomon.

Od MESSENGERu se očekává, že vstoupí na orbitu Merkuru 18. března 2011. Hnací systém se zapálí na 15 minut, čímž kosmickou loď umístí na počáteční orbitu kolem Merkuru a do výšky 124 mil (200 km).

Každý eliptický oblet potrvá 12 hodin, což znamená, že sonda kolem planety prolétne dvakrát za pozemský den. V době usazení na orbitu bude MESSENGER 28,7 milionu mil (46,1 milionu km) od slunce a 96,4 milionu mil (155,1 milionu km) od Země.

Budoucí studium Merkuru

Kosmická loď MESSENGER za 446 milionu dolarů vypuštěná v říjnu 2004 má plné financování k obíhání Merkuru po jeden pozemský rok, což odpovídá jen něco přes čtyři merkurovské 88-denní roky. Salomon v současnosti píše návrh na prodloužení mise za původní časový rozvrh.

„Myslíme, že máme dost hnací látky nejen na jeden rok, ale pravděpodobně na rok nebo dva poté,“ řekl Salomon. „Ale nakonec nám hnací látka nebo dolary od NASA dojdou a to způsobí, že sonda tam spadne na povrch.“

Ovšem sonda MESSENGER už poskytla důležité výsledky a vydláždila cestu pro budoucí mise k naší nejvnitřnější planetě – včetně spojené mise Evropské kosmické agentury a Japonské kosmické agentury (JAXA), která v roce 2014 vyšle dvě kosmické lodi ke studiu Merkuru.

A dále, Salomon upřel své zraky na budoucí návratovou misi se vzorky k Merkuru.

„Ta pravděpodobně neproběhne v době blízké, té kdy se to stane u asteroidu a nakonec Marsu, ale myslím, že je to další na řadě,“ řekl Salomon.

[img]http://i.space.com/images/090930-mercury-image-02.jpg[/img]

Tento obrázek WAC ukazuje část povrchu Merkuru, která zůstala kosmickou lodí nespatřena i po třech průletech Marineru 10 v letech 1974-75 a dvou prvních průletech MESSENGER v roce 2008. Na tomto obrázku je nově zobrazený terén umístěný do širokého svislého pruhu u okraje planety (na levé straně částečně sluncem osvětleného disku Merkuru). Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington

[img]http://i.space.com/images/080116-messenger-first-02.jpg[/img]

Tento obrázek vyfocený sondou MESSENGER NASA odhaluje první pohled na nezmapovaný terén planety Merkur po průletu 14. ledna 2008. Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington

[quote]Ďalší výber misie triedy M v rámci programu Cosmic Vision 2015 - 2025 so štartom v roku 2022 by malo by oznámené v júli:

Notification of a forthcoming Call for Proposals for a medium-sized mission with a possible launch in 2022

http://sci.esa.int/science-e/www/object/index.cfm?fobjectid=47371 [/quote]

Spomínané oznámenie:

http://sci.esa.int/science-e/www/object/index.cfm?fobjectid=47570

[b]Ambiciózní nápady na misi k Venuši obsahují roboty, letadla, lidi[/b]
By Zoë Macintosh
SPACE.com Staff Writer
posted: 30 July 2010
09:01 am ET
Po více než 20 letech zanedbávání Venuše znovu přitahuje zraky NASA kvůli novým ambiciózním misím.

Pro některé vědce by expedice snů k Venuši neměla postrádat průzkumnou flotilu – pozemních robotů, planetárního letounu a orbitálních pilotovaných lodí. Potenciální mise k Venuši by poprvé po mnoha desetiletích mohla její povrch zkoumat z těsné blízkosti, řekl vědec NASA.

„Nedávno došlo k renesanci hledání návrhů ke studiu Venuše,“ řekl SPACE.com výzkumník Geoffrey A. Landis z NASA John Glenn Research Center v Ohiu. „Jedním z velmi dobrých důvodů je, že došlo k obnovení zájmu o studium atmosféry a klimatu planet, a jelikož jde o planetu velikostí nejpodobnější Zemi, může nám další poznání o atmosféře Venuše pomoci dovědět se více o atmosféře a klimatu Země.“

Předpokládá se, že NASA bude mít počátkem srpna svou první schůzi k prodiskutování nové potenciální mise k Venuši, řekl Landis.

Od sondy Magallan v roce 1989 tu žádná pro Venuši určená U.S. mise už nebyla, ale to neznamená, že tato planeta nedostala svůj podíl návštěv.

Evropská kosmická agentura má v současnosti svou družici zvanou Venus Express na oběžné dráze Venuše a Japonsko v květnu k planetě vystřelilo svou kosmickou loď Akatsuki (Japonsky „Východ“). Během posledních 20 let kolem Venuše proletělo několik sond NASA, ale pouze v rámci mezizastávky k jiným planetám sluneční soustavy.

Venuše též už spatřila návštěvy sond ze Spojených států a Ruska v 60., 70. a 80. letech, i nějaká přistání na povrchu Venuše. Ale tyto sondy žily jen extrémně krátce, to kvůli drtivému tlaku a extrémnímu horku v atmosféře Venuše.

[b]Dopravení lidí na Venuši[/b]

Ale po dvou desetiletích technologických pokroků je nyní na Venuši možné delší robotické přistání, řekl Landis. Dnes by vysokoteplotní elektronika, hnací a chladící systémy mohly umožnit povrchové sondě průzkum delší než dvě hodiny.

Poslední kosmická loď, která na Venuši přistála, byla ruská Venera 14, která se Venuše dotkla v březnu 1982 a přežila 57 minut – téměř dvojnásobek očekávané konstrukční životnosti, říkají zápisky NASA.

Ale lidé ze Země pravděpodobně ještě na pekelném povrchu Venuše ještě nohou nespočinou, tam jsou teploty vyšší než většinou bývají v troubách – asi 870 stupòů Fahrenheita (465 stupòů Celsia) – a atmosférický tlak je asi 90-násobek tlaku na Zemi.

„Venuše je tak nepřátelská, že pravděpodobně s lidmi nikdy v dohledné budoucnosti nepřistaneme,“ řekl Landis.

Ale vědci mají v rukávu ještě techniku, která by mohla lidem umožnit Venuši prozkoumat virtuálně pomocí „teleoperace“ dálkově z paluby orbitální kosmické lodi ovládané sondy.

Připojením astronautů k proudu vizuálních dat v reálném čase přes robota, by systém mohl astronautům umožnit interagovat s prostředím Venuše bez časové prodlevy, jaká je při řízení robota ze Země, řekl Landis.

Pro astronauty ještě existují výzvy, i když nohou na Venuši nespočinou.

Průzkumníci Venuše obíhající planetu by ještě potřebovali radiační a tepelnou ochranu před účinky slunce, které by obíhali o trochu blíže. Navíc by mohl být nezbytný i zdroj umělé gravitace, aby se bránili ztrátě kostní hmoty, kterou u astronautů žijících dlouhou dobu v beztíži očekáváme.

„Naštěstí se hodně učíme o dlouhodobých pobytech v kosmu z Mezinárodní kosmické stanice a během té doby budeme připraveni na tuto misi, většině obtížných problémů porozumíme lépe a zvolíme z mnoha technologií,“ řekl Landis.

[b]Oprášení solárního letounu[/b]

Další možná složka mise může obsahovat znovu vzkříšený letoun se solárním pohonem koncipovaný, aby se přesouval hustou „nesmírně vzrušující“ atmosférou planety, řekl Landis.

Jelikož Venuše připomíná povrch Země, když se prvně zformoval, mohl by nám hustý oxid uhličitý pokrývající Venuši říci hodně o evoluci naší vlastní planety, dodal. Skládací letoun, který by se během vstupu mohl rozložit, by mohl být tou nezbytnou sondou pro záznam parametrů ze vnitřku atmosféry Venuše.

Tento projekt byl před lety zrušen, ale nikoliv před tím, než inženýři stihli dokončit dost práce, aby si byli jisti, že by to mohlo v atmosféře jiného světa fungovat.

Planetární letoun se solárním pohonem původně koncipovaný pro letecký průzkum Marsu by mohl na Venuši pracovat zvláště dobře, protože planetě trvá 243 pozemských dnů, než proběhne jediný venušanský den.

„Venuše se otáčí tak pomalu, že bychom nad ní mohli v podstatě létat věčně, protože letoun může letět rychleji, než je rychlost rotace, a tak po celou dobu zůstávat ve slunečním svitu. Nikdy mu nedojde palivo nebo energie,“ řekl Landis.

Dlouhé dny Venuše mají však taky svou cenu: silné větry, které by mohly prověřit letové hranice stroje.

Teoreticky by rychlost letounu mohla být pouhých 10 mph (16 km/h). Ale jakmile by se ponořil do atmosféry Venuše, letoun by musel bojovat s rychlostmi větru okolo 200 mph (321 km/h), aby se udržel na slunci.

Takže rychlost potřebná pro tuto kompenzaci by byla pro solární letoun pěkně vysoká, ale nižší než u typického dopravního letounu, řekl Landiis.

Existují i aerodynamické výzvy. V předchozích studiích museli inženýři tvrdě pracovat, aby na křídla poskládali tolik solárních panelů, kolik je možné, ale aby při tom minimalizovali odpor.

„U solárního letounu se ukázala zajímavá věc, že čím větší uděláte křídlo, tím dostanete větší výkon,“ řekl Landis.

[img]http://i.space.com/images/071127-venus-surface-02.jpg[/img]
Povrch Venuše v infračerveném světle vyobrazený kosmickou lodí Magallan. Ačkoliv už není roztavený, přikrývá Venušina atmosféra planetu o teplotách roztaveného olova – vědci si myslí, že podobný efekt pomohl, aby povrch Marsu zůstal roztavený po desítky milionů let. Credit: NASA

[img]http://i.space.com/images/venus-mission-arrival-100730-02.jpg[/img]
Tato zatím jen animace konceptu mise k Venuši ukazuje jednu z mnoha možných sond, která začíná klesat do atmosféry Venuše. Credit: NASA/Glenn

[img]http://i.space.com/images/venus-robot-plane-100730-02.jpg[/img]
Tento diagram ukazuje půdorys a nárys náhledu robotického letounu se solárním pohonem, který by jednoho dne mohl zkoumat oblohu Venuše. Credit: NASA/Geoffery Landis.

[img]http://i.space.com/images/venus-robotic-mission-art-100730-02.jpg[/img]
NASA graficky vyobrazuje různé výhody, kterých by bylo možno využít při ambiciózní orbitální misi k Venuši, včetně družice, solárního robotnického letounu a pozemního roveru. Credit: NASA.

Originál a odkazy:
http://www.space.com/scienceastronomy/venus-mission-astronauts-robots-pl... [Upraveno 08.8.2010 Adolf]

Solární letoun je sporný kvůli mrakům a turbulencím, chce to lepší sondu se 2 balóny. Složitější mise ale nepodporuju, přednost by měl mít průzkum Marsu rovery - několik MSL s manipulátory a vrtací aparaturou - a návrat vzorků.

[quote]Solární letoun je sporný kvůli mrakům a turbulencím, chce to lepší sondu se 2 balóny. Složitější mise ale nepodporuju, přednost by měl mít průzkum Marsu rovery - několik MSL s manipulátory a vrtací aparaturou - a návrat vzorků. [/quote]

Také si myslím, že by Mars měl mít přednost před Venuší. Ale na druhou stranu si uvědomuji, že Venuše pro nás není tolik zajímavá zčásti proto, že o ní mnoho nevíme, a nevíme tudíž, jak až moc zajímavá je. Každopádně má extrémně zajímavou atmosféru. Jelikož její atmosféra je důkazem, že naše GCM jsou přinejmenším docela nedochůdče, když už ne paskvil, protože je nelze naparametrizovat, aby začaly vracet Venuší atmosféru, tak je na Venuší možná klíč ke modelu planetární atmosféry, tedy i atmosféry Země, který prozatím postrádáme. Venuše je tedy možná svatý grál fyziky atmosféry. Existují i dost silné indicie, že na Venuši je velice aktivní vulkanismus občas docela monstrózních rozměrů. Byla by tu tedy šance sledovat vulkanismus i jinde než na Zemi a získat neocenitelné informace z jiné a Zemi podobné planety. Venuše tedy má potenciál být dost zajímavou planetou. Zatím ale u Marsu už máme tolik poznatků, že pozitivně víme, do čeho investovat, abychom získali velice cenné informace, tak u Venuše zatím nemáme moc ponětí o tom, do jakého výzkumu investovat, abychom se hodně divili. A s tím by asi bylo dobře něco udělat.

Je pro mě trochu zklamáním, že povrchová sonda by měla být schopna pracovat jen dvě hodiny. Nevidím v tom zásadní pokrok oproti Veněře. Pokud vím, tak se vyvíjely různé elektroniky na bázi mikrolitograficky tvořených vakuových pidi-elektronek atp., což by mohlo mít odolnost vůči vysokým teplotám na jiné úrovni než dnešní polovodičové čipy. Energie je na Venuši všude dost, protože tamní neustálá vichřice velmi husté atmosféry by dovedla případný rover zásobovat energií naprosto nesrovnatelnou s chudáčky marsími rovery spoléhajícími na zdejší bledé sluníčko.

Na letadýlko koukám s podezřením. Něco rozdělali pro Mars, kde by se to asi hodilo, a teď to zkouší udat jinde, když tam to nevyšlo. Ale nechápu opodstatnění na Venuši. Tam snadno mohou létat aerostaty. Ty by mohly operovat ve velkém rozsahu výšek, takže by nás seznámili se statigrafií tamní atmosféry, a nebyl odkázaný jen na vrstvy ozářené sluncem. Mohly by prozkoumat i temnou stranu planety, a procesy v atmosféře na této straně nepochybně budou zajímavé. Byl by asi odolnější vůči té atmosféře. Jak už jsem řekl, energie je na Venuši všude dost, protože tamní vichřice a hustá atmosféra představují zdroj výkonu s hodně vysokou hustotou energie. I u aerostatu by jistě šlo tvarováním obtoků vytvořit podmínky pro nějakou vrtuli pohánějící alternátor a ač by šlo o unášení proudem, šlo by to kormidlovat. Venušanská vzduchoplavba má podle mě dost budoucnost a rád bych se jí dočkal.

V rámci uvažované mise EVE, mluvili Japonci o balónu létajícím mezi 6 - 12 km, kde už lze vidět až na povrch a přitom tam panují docela snesitelné podmínky. Myslím, že tudy bychom se měli ubírat. Dále jsem zvědav jak přesně bude vypadat plánovaná ambiciózní mise Veněra D.

Pages